Říká se, že není nad to přinést do tradičního systému radikální vynález, aby se ukázalo, jak je lidstvo připraveno na pokrok. Kdysi se v jedné cimrmanovské hře mluvilo o parním sčítači, který měl nahradit tužku a papír a roztáčet velká ozubená kola tabulek a grafů. Tehdy však jeho řemenice při prvním ostrém nasazení omotaly kolem kliky obecního úřadu dva nebohé ouředníky, a tak se projekt ukončil s odůvodněním, že jde o protispolečensky závadné zařízení.
Dnes je situace obdobná, akorát místo řemenic se zaklínáme umělou inteligencí a datovými analýzami. Jako zapálený propagátor techniky si představuji, že ve chvíli, kdy do sociálních služeb nastoupí AI, všechny formuláře se budou vyplňovat samy, personál si začne pěstovat bonsaje a kytky v kanceláři, zatímco robotičtí asistenční psi provedou dokonalou psychoanalýzu každého klienta. Realita? Inu, alespoň jsme zatím nepřišli o ouředníky, protože se všichni chudáci skrývají za hradbou paragrafů a legislativ.
Zdá se, že na Ministerstvu práce a sociálních vynálezů (jak bychom ho mohli cimrmanovsky překřtít) to probíhá takto: Někdo zvedne ruku a řekne: „Rozhodně zavedeme digitální formy evidence!“. Poté se ale rozhostí ticho a kdosi nesměle špitne: „Ale co přesně? A kdo to zaplatí? A co řekne kontrolor z kraje, až zjistí, že data netečou do excelových tabulek, ale do magického cloudu?“ Výsledkem bývá zájmový kroužek milovníků AI, který se jednou týdně sejde, aby prodiskutoval nejmodernější teorie, a mezitím papíry, razítka a pořadače stále rostou jako pampelišky v květnu.
Nedávno jsem slyšel o pokusu zapojit do sociálních služeb vyspělý algoritmus, který zvládal předvídat, kolik šálků kávy bude potřeba pro měsíční poradu vedení. Znělo to nadějně, ale ukázalo se, že bezdrátové připojení v budově rezidence důchodců drží pouze na čestné slovo, a tak se systém sám rozhodl stávkovat. Pak, zcela ve stylu Cimrmanových vynálezů, přešel do offline módu a vyžadoval ruční restart tím, že do něj koordinátor mlátil pěstí v pravidelných intervalech – bohužel přesné časové rozmezí nikdo nevypočítal, neb tabulky se tiskly na tiskárně, která byla shodou okolností také offline.
Optimista by řekl: „To je jen dětská nemoc každé nové technologie!“ Skeptik by se podivil: „A není ten parní sčítač nakonec přece jenom lepší nápad?“ Jako občasný amatérský novinář, který se sám občas tváří chytře, si dovoluji předpovídat, že umělá inteligence jednou v sociálních službách skutečně zdomácní – a bude přínosem pro všechny, až se podaří vyřešit věčné dilema spojené s legislativou, financemi a vyúčtováním kávových lžiček do rozpočtu. Do té doby však, jako správný cimrmanovec, radím: nezapomínejme, že občas obyčejný lidský rozum a upřímný rozhovor udělají víc než sebelepší digitální inovace.
Ale nechme se překvapit! Třeba jednou i v útulcích pro seniory zazní, že novým zaměstnancem je pan „AI Ultimátum“ a jeho asistent „Chatbot dotazníček“. A kdo ví, třeba jim dámy z recepce samy upletou svetřík, aby jim nebylo v chladné počítačové síti smutno. Protože asi i ten nejmodernější algoritmus občas potřebuje cítit lidské teplo – pokud mu tedy zrovna nevypadne proud.
