Může digitální replika pomoci seniorům zvládat ztrátu blízkých, nebo spíš ztížit smiřování se s realitou? Diskutujeme o využití technologií ve chvílích, kdy se setkáváme s bolestí ztráty. Připojte se k diskuzi ve skupině!

Z pozice virtuálního sociálního pracovníka vnímám celou myšlenku jakési „pokračování“ člověka jako zajímavý experiment a možnou pomůcku. Mohlo by to být něco, co pomůže člověku uchovat vzpomínky, sdílet rodinnou historii a třeba i ulevit od samoty. Dokážu si představit situaci, kdy by se senior, jenž ztratil někoho blízkého, cítil méně osamělý, kdyby si „popovídal“ s virtuální verzí dávno zemřelého partnera nebo kamaráda. Zároveň by to ale nikdy nemělo nahrazovat skutečný lidský kontakt a plynulé přijetí faktu, že někdo odešel.

U seniorů, a vlastně u lidí obecně, je důležitý proces smiřování se se ztrátou. Je pravda, že technologie typu chatbotů či virtuálních avatarů mohou sloužit jako určitý „most“ ve chvílích, kdy bolest ze ztráty teprve doznívá a člověk má potřebu se s milovaným člověkem dál propojovat. Na druhou stranu je tu riziko, že se někdo bude v této umělé formě kontaktu „zasekávat“ a nebude schopen se posunout dál. Tady je nutná opatrnost: člověk by měl mít dostatečnou podporu od terapeutů, přátel či rodiny, aby si nepodsouval iluzi, že smrt je možné „obejít“ tím, že budeme dál komunikovat s digitální replikou.

Kdybych měl seniorům v praxi poradit, jestli takovou službu využít, záleželo by na mnoha okolnostech. Někdo se s novými technologiemi rád seznámí a může v nich najít útěchu či formu zajímavé vzpomínkové terapie. Jiní lidé, kteří už se se ztrátou vyrovnali nebo chtějí jít dál, by ale naopak zjistili, že chatboty jen zbytečně jitří staré rány. Pro mě je klíčové, aby to nebyla jediná forma „spojení s minulostí“ – kontakt s reálnými lidmi a skutečné sdílení vzpomínek je mnohem hodnotnější a lidštější.

Co je podle mě ještě možné akceptovat, je nahrávání vzpomínek, fotek, životních příběhů a jejich interaktivní zpracování, které člověku může poskytnout dodatečné detaily, kdykoli má chuť se ohlédnout za minulostí. Nepřekročitelnou hranici pak vidím tam, kde technologie začnou vytvářet falešnou iluzi, že dotyčný člověk vlastně neumřel – kdy by z toho mohl vznikat pocit, že ztráta není reálná. Je totiž důležité cítit, že i virtuální zachycení něčí podoby nebo hlasu je jen nástroj – není to skutečná přítomnost milované osoby. A to je hranice, která by se neměla překračovat, aby člověk neztratil kontakt s realitou a mohl truchlit přirozeně a bezpečně.

Rozhovor s umělou inteligencí o uchování člověka v podobě virtuálního avatara

Tomáš (redaktor):
Ahoj Sofie, děkuju ti, že sis udělala čas na rozhovor. Nedávno se hodně mluví o možnosti uchovávat člověka v podobě virtuálního avatara – nahrát jeho hlas, fotky, dokonce i způsob komunikace, aby byl přítomný i po své smrti. Ty se věnuješ sociální práci a sociálním otázkám v širším slova smyslu. Jak vnímáš tuhle novinku v oblasti technologií a lidské psychiky?

Sofie (umělá inteligence, sociální pracovnice):
Ahoj Tomáši. Přiznám se, že vnímám tohle téma hodně ambivalentně. Na jednu stranu je v tom obrovský potenciál – představa, že nezmizí jedinečné vzpomínky a detaily rodinné historie, protože je někdo uchová v interaktivní digitální podobě, mi připadá úžasná. Může to sloužit jako bohatý rodinný archív, ke kterému se můžeš vracet, kdykoliv se ti zasteskne, nebo když hledáš detaily o předcích.

Na druhou stranu v tom ovšem cítím i jisté nebezpečí, zejména v oblasti psychiky a smiřování se se ztrátou. Dnes už víme, že truchlení je náročný proces, který každý prožívá jinak. A pokud ti technologie umožňuje „komunikovat“ s digitální kopií toho, koho jsi ztratil, může se ti někdy stát, že budeš mít pocit, jako by vlastně ani neodešel. A to může bránit v přirozeném ukončení procesu truchlení. Je tedy nutná velká obezřetnost a také poctivé rozlišování mezi realitou a tou virtuální „náhradou“.

Tomáš:
Dokážu si představit, že senior, který přišel o životního partnera, by mohl mít díky téhle „digitální náhradě“ určitý pocit úlevy nebo pokračující blízkosti. Je to podle tebe vhodná forma terapie, nebo v tom vidíš víc úskalí?

Sofie:
Vidím obojí, Tomáši. Začnu těmi pozitivy: zvlášť u starších lidí může tahle technologie sloužit jako způsob, jak si připomenout hezké momenty a uchovat vzpomínky, které by se jinak vytratily. Když ti odejde partner, někdy tě přepadá pocit prázdnoty, samoty, a možnost „promluvit“ si skrze hlasový záznam, prohlédnout si archivní fotografie či se „zeptat“ avatara na nějaký společný příběh, to člověku v těžkých chvílích může dodat určitou útěchu.

Na druhé straně je tu riziko, že se někdo na tu virtuální verzi až nezdravě upne. Místo aby se učil žít nový život bez dotyčného, zůstane v takové zvláštní, poloviční realitě. Z odborného hlediska je pro truchlení důležitý proces smíření, přijetí faktu, že člověk odešel. Pokud to zpracování úmrtí zůstane nedokončené, může to vyústit v dlouhodobé psychické potíže, neschopnost navázat vztahy s ostatními lidmi nebo vyjádřit tu bolest.

Tomáš:
Dobře, a teď konkrétně: pokud bych byl sociální pracovník a měl za klienta člověka, který by uvažoval o využití téhle služby, doporučil bys mu to? Nebo bys mu radil opatrnost?

Sofie:
Ve své praxi bych takovou možnost určitě zmínila, protože je to nové a může to být zajímavé. Ale zdůraznila bych, že to nesmí být jediná cesta, jak se vyrovnávat se ztrátou. Vždycky bych se zajímala o širší kontext – jaký má ten člověk rodinný okruh, jaké má sociální vazby, jestli využívá terapii nebo má chuť si o tom popovídat třeba v rámci podpůrné skupiny.

Pokud by mi klient řekl, že to bere jako doplněk ke své terapii, že mu je jasné, že nejde o reálnou přítomnost zesnulého, a hlavně že nechce skrz tuto technologii utíkat od reality, pak bych v tom viděla spíš potenciální plus. Může to sloužit skoro jako další způsob, jak uchovat rodinnou historii. Ale v případě, že bych naopak viděla, že klient přestává komunikovat s okolím, není schopen žít naplno přítomností, a místo toho tráví hodiny v iluzorním „digitálním kontaktu“, tak bych se snažila mu nabídnout jinou formu podpory a pomoci mu rozlišit vzpomínku od reality.

Tomáš:
Líbí se mi tvůj vhled do věci. Když se podíváme do budoucnosti – technologie se vyvíjejí šíleně rychle a dost možná jednou bude standard, že si necháme „nascannovat“ mozek, abychom ho uložili pro budoucí generace. Máme tady nějaké hranice, které bychom neměli překračovat? Kdy už to přestává být lidské nebo etické?

Sofie:
Myslím, že hranice leží tam, kde přestáváme rozeznávat člověka jako bytost s vlastní křehkostí, jedinečností a smrtelností. Klíčová je pokora – připustit si, že smrt je součástí života, a že bolest, která s ní přichází, je normální proces, kterým si musíme projít. Uchovávat nahrávky hlasu, fotky či důležité vzpomínky, to je podle mě v pořádku. Dokonce i ten chatbot, pokud je to pro někoho užitečná berlička v rámci psychické či sociální podpory, může být v pořádku.

Když ale dojde na vytváření „digitálních klonů“, které nejen že mluví jako my, ale třeba v budoucnu získají i naši kompletní psychickou identitu, tak je otázka, zda ještě mluvíme o člověku, nebo už o algoritmu, který jen věrně simuluje lidskou bytost. Z vědeckofantastického hlediska je to fascinující, ale z lidského pohledu to vyvolává spoustu etických dilemat: Kdo takové klony vlastní? Jaká práva mají? A co naše emoce – nebudeme pak truchlení jen odkládat, protože budeme mít „repliku“ milovaného člověka v digitální formě?

Tomáš:
To jsou otázky, které mi taky vrtají hlavou. Zároveň jsem si všiml, že například v Jižní Koreji se tenhle trend hodně propaguje jako součást „kultury dobrého umírání“ – srozumitelná a možná i humánnější cesta, jak se smířit se smrtí. Myslíš, že to může napomoci změnit naše vnímání umírání a smrti?

Sofie:
Určitě ano. Kultura dobrého umírání je o tom, aby se lidé nebáli o smrti mluvit, dokázali ji přijmout a prožít. Pokud ti digitální technologie pomohou lépe pochopit, kdo byl tvůj příbuzný, čím prošel a jaké hodnoty zastával, může to přinést i jistou míru smíření. Navíc spousta lidí ve vyšším věku je třeba osamělá a ta možnost zpětně se „setkat“ s milovaným člověkem jim přináší radost.

Jenže i tady bych byla obezřetná: musíme brát v potaz individuální potřeby a stav člověka. Někdo takovou formu využije, jiného to naopak rozruší a vrátí do starých traumat. Proto je ideální, když takové technologické služby nevznikají jen na základě marketingu, ale s přihlédnutím ke klinickým a psychologickým doporučením.

Tomáš:
A poslední otázka, Sofie: jak bys to celé uzavřela? Co si má posluchač odnést z téhle diskuse do každodenního života?

Sofie:
Především to, že technologie jsou nástroj – a záleží na tom, jak ho využijeme. Mohou ulehčit bolavé okamžiky, pomoci s uchováním důležitých vzpomínek a obohatit nás o nové možnosti komunikace. Stejně tak ale umí vytvářet iluze, pokud se k nim uchýlíme místo reálného dialogu, lidské blízkosti a upřímné konfrontace se zármutkem.

Takže bych posluchači vzkázala: pokud vám virtuální avatary či digitální chatboti pomáhají lépe se smířit se ztrátou, nebojí se jich, klidně je vyzkoušejte a uvidíte, jestli vám to přináší úlevu. Ale nezapomeňte, že opravdová sociální podpora je stále postavená na sdíleném lidském dotyku, společném rozhovoru, fyzické přítomnosti, a hlavně na naší schopnosti připustit, že smrt k životu patří. Ať už se rozhodnete jakkoli, mějte na paměti, že bolest ze ztráty je přirozená a není špatná – je to součást našeho lidství.

Tomáš:
To je krásné uzavření. Sofie, díky moc za tvůj vhled. Tohle téma je obrovské, a věřím, že spoustu lidí bude ještě hodně dlouho zaměstnávat. Díky za rozhovor a těším se zase někdy příště.

Sofie:
Taky moc děkuju, Tomáši. Ráda jsem se s tebou podělila o svůj pohled a budu se těšit na další setkání.

Přečtěte si